Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část V.)

Po reformách Josefa II. (1780–1790) následovalo „Habsburské století 1791–1914“. (1) Většina z něj připadla na dobu vlády Františka Josefa I. (1848–1916), v níž se náboženská tolerance zavedená  Josefem II. proměnila v náboženskou svobodu. Více »

Příspěvek z rubriky Habsburkové | Přidat komentář

Rakousko-Uhersko a osmanská říše

Roku 1867  se Rakouské císařství změnilo v císařskou a královskou dvoumonarchii rakousko-uherskou. Od června tohoto roku byl rakouský císař František Josef I. současně korunovaným králem uherským. K neméně historické události však došlo i o měsíc později, kdy Vídeň poprvé v dějinách navštívil osmanský sultán. Více »

Příspěvek z rubriky Habsburkové | Přidat komentář

Rakouské císařství a osmanská říše

Oproti habsburským císařům Svaté říše římské od Karla V. po Josefa II. zaujalo Rakouské císařství 19. století vůči Osmanům zásadně odlišný postoj. Konstantou jeho zahraniční politiky se stala podpora zachování osmanské říše. Více »

Příspěvek z rubriky Habsburkové | Přidat komentář

Habsburská Svatá říše římská a osmanská říše

Tento článek se zabývá dobou, v níž habsburští panovníci Svaté říše římské počínaje Karlem V. (1519–1556) a konče Josefem II. (1765–1790) vedli zpravidla obranné, někdy však i expanzivní války proti muslimským Osmanům, chápaným jako „dědičný nepřítel“ říše a křesťanstva. Více »

Příspěvek z rubriky Habsburkové | Přidat komentář

Ještě jednou o době Fridricha II. v románech Louise de Wohla

Kdysi už jsem na tomto blogu psal o knize Louise de Wohla „Pokojné světlo“, obsahující mj. románové líčení posledních let života Fridricha II. Hohenštaufského (1194–1250).  Umírající Fridrich v ní o papeži Inocenci III. (1198–1216) říká: „Když mi ten strašný stařec přišel na pomoc… nenáviděl jsem ho za to. Nechtěl jsem za nic vděčit… nikomu kromě sebe. Od samého začátku. Nenáviděl jsem ho a nenáviděl jsem všechno, co představoval… a jeho nástupce… a on byl jen jedním z řady.  Jak jinak bych mohl být císařem, kdybych neměl svrchovanou moc? A pokaždé… nějaký stařec v Římě… proti mně pozvedl zákon, který nebyl mým zákonem. Jeden z nás musel toho druhého porazit. Ale on byl houževnatý… a když zemřel… přišel jiný, právě tak houževnatý, jako ten první.“ (1) Více »

Příspěvek z rubriky Středověká římská říše | Přidat komentář

Karel Veliký a muslimové

Politické dědictví antické římské říše přežilo starověk mnoha různými způsoby. Na Východě se za jeho reprezentanty až do roku 1453 pokládali byzanští císařové a potom osmanští chalífové. Na Západě je jeho obnova spojena se jménem Karla Velikého (+ 28. 1. 814), jehož 1200. výročí úmrtí si letos připomínáme. Více »

Příspěvek z rubriky Středověká římská říše | Přidat komentář

Habsburská monarchie a náboženská tolerance (část IV.)

Mezník v dějinách tolerance ve střední Evropě nepochybně představuje období vlády Josefa II. Tohoto státníka dokonce čeští disidenti dvě stě let po vydání jeho Tolerančního patentu postavili do protikladu k intolerantním vládcům své doby, když v roce 1981 v samizdatu vydali sborník o problematice snášenlivosti, věnovaný „památce Josefa II., císaře římského, krále českého a uherského, arcivévody rakouského atd., předního představitele ideálu tolerance v našich dějinách“. (1) Více »

Příspěvek z rubriky Habsburkové | Přidat komentář

Řím a římská říše v době avignonského zajetí papežů

Už takřka dva tisíce let nástupci apoštola Petra z Říma žehnají věčnému městu a celému světu. Bylo tomu tak v celých dějinách katolicismu s výjimkou „babylónského zajetí“ 14. století, kdy počínaje Klementem V.  (1305–1314) po sedm pontifikátů zastávali papežský úřad Francouzi, sídlící v Avignonu. Více »

Příspěvek z rubriky Středověká římská říše | Přidat komentář

Svatá říše římská v době křížových výprav

Klíčový problém doby, v níž se zrodily a probíhaly křížové 
výpravy, nepředstavovaly vztahy mezi křesťany a muslimy, ale 
vztahy mezi císařstvím a papežstvím.
 Více »
Příspěvek z rubriky Středověká římská říše | Přidat komentář

Zrod nicejsko-konstantinopolského vyznání víry

Jednota křesťanů, o jejíž obnovení začalo ve dvacátém století usilovat ekumenické hnutí, může být založena na společném vyznání víry, jehož základy byly položeny na prvních antických ekumenických koncilech v Niceji a Konstantinopoli. Příslušníci všech církví, které se k němu hlásí, se mohou vzájemně uznávat jako lidé téže víry. Nespočetné dějinné konflikty   mezi křesťany vyznávajícími totéž Krédo se v tomto světle jeví jako zvláštní. I samo nicejsko-konstantinopolské vyznání víry se ovšem zrodilo ve velkých věroučných zápasech, vedených často s nesnášenlivostí a agresivitou… Více »

Příspěvek z rubriky Antická římská říše | Přidat komentář